Nevšední slovo pro všední den

Milí čtenáři,

Bohužel se kvůli karanténě nemůžeme sejít všichni společně, kolem jednoho stolu, jak máme ve zvyku. Budeme ochuzeni nejen o společné modlitby, ale také o diskuzi nad textem, na kterou se osobně vždy velmi těším. Věřím ale, že tato forma pro vás bude dostatečnou náhradou a že vám bude k užitku.

Pokračujeme ve čtení knihy Jeremiáš podle rozpisu čtyřicet dní s biblí. Materiál připravený studijním odborem naší církve je nám hlavním východiskem pro naše úvahy. Na dnešní studium připadá 20 kapitola od sedmého verše do osmnáctého.

Jde o jeden z tzv. Jeremiášových nářků. Jeremiášovy nářky patří k nejnápadnějším rysům této starozákonní knihy. Jen málokterá biblická postava otevírá tak nepokrytě své nitro. Jen málokdo se s takovou vehemencí pouští do zápasu se svým lidem. Dokonce ale také do zápasu se svým Bohem, jak jsme mohli slyšet v nedělním kázání.

Pojďme si dnešní text přečíst:

7 Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá. 8 Sotvaže promluvím, upím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny. 9 Řekl jsem: "Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit", avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu. 10 Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! "Udejte ho!" "Udáme ho!" Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. "Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu."

11 Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci, velice se budou stydět, že nebudou mít úspěch, jejich věčná hanba nebude zapomenuta. 12 Hospodine zástupů, který zkoumáš spravedlivého, ty vidíš do ledví i do srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor. 13 Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, protože vysvobodil ubožáka z rukou zlovolníků. 14 Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán. 15 Proklet buď muž, jenž zvěstoval mému otci: "Narodilo se ti dítě, chlapec", a udělal mu velkou radost. 16 Ať je ten muž jako města, která Hospodin nelítostně vyvrátil; ať zrána slyší úpěnlivé volání a za poledne válečný povyk. 17 Že mě neusmrtil hned v matčině lůně, aby mně má matka byla hrobem, aby její lůno bylo věčně těhotné! 18 Proč jsem vyšel z matčina lůna? Abych viděl trápení a strasti, aby v hanbě skončily mé dny?

Velmi depresivní verše. Jen uprostřed textu zaznělo několik nadějných slov. Prorok prožívá hluboký vnitřní zápas o věrnost Hospodinu a úkolu, který mu svěřil.

Rozdělme si přečtený úsek do tří částí. V první Jeremiáš spílá Bohu, stěžuje si na osud, který ho potkal pro jeho věrnost Hospodinu. Jde o verše 7-10. Ve druhé části, od 11 do 13 verše, se naopak jakoby vzedme a ujišťuje se Hospodinovou blízkostí. Ve třetí, poslední části, zas ale upadá na samé dno a vysloví hrozné přání, aby se raději nikdy nenarodil.

Už od počátku knihy víme, že Jeremiášovi byl svěřen náročný úkol. Měl Judskému lidu vyřizovat Boží slovo, které zahrnovalo: rozvracení, podvracení, ničení a boření. Nebylo jednoduché – Juda se měl podvolit nastupující babylónské moci a přijmout její nechtěnou vládu jako Bohem určenou. Dokonce jako Boží trest za své hříchy. Judejci o ničem takovém nechtěli slyšet. Znamenalo by to pro ně vzdát se, rezignovat, připustit si věci, které nechtěli slyšet, změnit smýšlení o sobě samých… Byla to pravda, která bolí a které se člověk brání. Kope kolem sebe a toho, kdo ji přináší, kope nejdůkladněji. Jen ať už zmlkne!

Za zvěstování Božího slova odplácel Judský lid Jeremiášovi posměchem, potupou, pošklebky... Stal se terčem pomluv. Lidé mu vyhrožovali a mstili se mu a došlo i na násilí. Dokonce i lidé, kteří mu bývali blízcí, se nyní obraceli proti němu. Jeremiáš přinášel tvrdou pravdu o hříchu Judského lidu, bořil a ničil pevné zdi pyšného lidského ega a lidé reagovali tvrdou sebeobranou.

Jeremiášovo poslání nebylo jednoduché unést. Uvnitř se Jeremiáš sžíral otázkami po smyslu svěřeného úkolu. Chtěl by všeho nechat. Vykašlat se na Hospodina a jeho úkoly. Bylo by líp. Život by se stal jednodušším. Stáhnout se ze scény, uchýlit se mimo veřejné dění. Zavřít se někde stranou. Nechat věci běžet. Ulevit si, odpočinout si. Být opět přijat společností…

Proč ještě ve službě zůstává? Proč ještě nedal výpověď?: „Slovo Hospodinovo je v mém srdci jako hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech. “ Jak tomu rozumíte? Jakoby bylo bytostnou součástí jeho osoby. Uhnout doprava nebo doleva by znamenalo zpronevěřit se něčemu základnímu uvnitř člověka. Raději ztratí přízeň lidí a zůstane sám, než aby nesplnil Boží úkol. Přes výsměch a opovržení, ohrožení života, Jeremiáše ovládá silnější vnitřní nutkání vyřizovat lidem Boží slovo. (Ne ale, že by se vyžíval v šíření tvrdých slov. Není nelítostným soudcem. Sám přece má velkou lásku k Božímu lidu. Vzpomeňme si na nedělní kázání, kdy se za něj u Boha přimlouval.)

Ve třetí části dnešního textu promlouvá Jeremiáš ještě mnohem zoufaleji než v části první. Ve svých výrocích jde ještě dál a vlastně nejdál, kam člověk může zajít: „Kéž bych se nenarodil. Kéž bych nikdy nežil.“ Radostnou událost narození nového života, na kterou rodič s napjatým těšením očekává, převrátil v tragédii. Proč jsem vyšel z matčina lůna? Není to ale nevděk vůči vlastním rodičům, je to nevděk vůči Bohu. Vzpomeňme si na samý počátek knihy Dříve, než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě.

Jeremiáš obžalovává Boha. Klade mu svůj bídný stav za vinu. Vyčítá mu, do jaké pozice se dostal kvůli své poslušnosti. Kvůli tomu, že zvěstuje Boží slovo.

A přesto! Nebo možná Navzdory tomu? Jeremiáš vyznává – Hospodin je se mnou a jemu patří konečné vítězství. To je v té prostřední části. Uprostřed dvou žalů. Uprostřed marnosti, nesmyslu, depky, se někde v Jeremiášovi objevila síla, která ho vedla k takovému vyznání. Uprostřed těžkých chvil se Jeremiáš upomíná na Boží slovo. Vzpomíná na Hospodinův slib z první kapitoly, který zněl: Já budu s tebou a vysvobodím tě. Jeremiášovi je kdysi daný Hospodinův slib, záchytným bodem života. Čeho jiného se přidržet?

Jeremiášova víra je víra neustálého zápasu. Nepatří mezi zaslepené následovníky, kteří v zaryté a často bezohledné službě odmítají připustit vlastní i cizí pochybnosti či vyčerpání. „Víra jako jistota“ řeknou a směle kamenují Jóba a jemu podobné. Ze své ničím neotřesitelné víry pak odlejí sochu, boha, idola. Přímočarou představu Hospodina. V tu chvíli jde ale už o bůžka, kterému se není radno klanět. Bůžka, který byl a je terčem Jeremiášových proroctví.

 Jeremiáš je příkladem víry, která zápasí, hledá, ptá se, bojuje, padá, povstává a zase padá, zoufá si. Jeremiáš ovšem projevil velkou důvěru k Bohu – když se mu nebojí svěřit dokonce své nejčernější myšlenky. Ví, že Hospodin ho slyší a vyslechne. Vždyť mu zaslíbil, že „bude s ním“.

V našem úryvku Hospodin nechává Jeremiáše bez odpovědi. Hospodinovu reakci bychom nalezli u jiných Jeremiášových nářků, např. v 15:19-21. Jeremiáš zde ale nežádá přímé Boží promluvení. Ví, co mu Hospodin dříve zaslíbil a k tomu se upíná.

A co my? Troufneme si na takovouto modlitbu? Není pro křesťana ostudou, pokud si zoufá a je sklíčený. Naopak, i to je možné Bohu svěřit.

Inspirací nám také může být Jeremiášova vytrvalost. Navzdory těžkému úkolu a situaci, osamění a zoufalství, ví, že kdyby opustil své poslání, bylo by to jeho zkázou. Přes tvrdost, kterou zažíval, Jeremiášovo srdce neztvrdlo.

A naposled, pokud prožíváme těžký vnitřní zápas v sobě, nebo zápas s okolím, vzpomeňme si na záchytný bod: Boží sliby, nám dané v Kristu a jeho kříži.

Nalézáte v dnešním textu konkrétní slovo do dnešních dnů? Doufám, že se nikdo z nás nemusí trápit tak, jako se trápil Jeremiáš! Pokud přece, kéž je vám dnešní text povzbuzením, že nejste sami a dá vám vzpomenout na pevný základ Božího slova.

 Pán se všemi vámi.