Nevšední slovo pro všední den

Zamyšlení na 24. března 2020

Ř 15,7: Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.

Žd 10,24: Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.

 Zamknuto zevnitř

Milí přátelé, jistě i vás těší skutečnost, že po vyhlášení nouzového stavu se mezi lidmi zvedla tak velká vlna solidarity a vzájemné pomoci. At je to šití nedostatkových roušek, ohleduplnost v dodržování bezpečné vzdálenosti, donáška nákupů a jiná pomoc starým lidem – jako kdyby to byly příklady křesťanského chování, ačkoli možná většina oněch dobrovolníků nejsou křesťané. I vám všem, kdo můžete a angažujete se v pomoci druhým, patří velký dík.

Na mnoha místech Nového zákona se píše o tom, jak spolu máme jednat, podporovat se, pomáhat si. Někdy ale snaha pomoci, či vyjít někomu v mezilidských vztazích vstříc, naráží.

Když přijdou malé děti do nového prostředí, tak se po krátkém adaptačním období začnou dít neočekávané události, s kterými dospělí nepočítají. To jsme víckrát prožili, když nás před třemi lety navštívila naše mladší dcera s jejich dětmi. Jednou se stalo, že tříletá Zuzanka se zamkla na toaletě. Klíč do zámku sice uměla zasunout, ale odemknout už ne. K řešení byl přivolán dědeček. Nejdřív vyzkoušel aspoň patnáct klíčů od jiných dveří i klíčů už neužívaných. Žádný „nepasoval“. Tož přišlo na paklíč, jehož pomocí – až po mnoha pokusech - šel zámek přece jen odemknout. Všichni si oddechli. Celá „záchranná akce“ trvala 3/4 hodiny. Zaujaly mne dvě věci. Vnučka byla po celou dobu potichu. Když jsem otevřel dveře, ležela na zemi. Nevím, co se jí honilo hlavou, snad myslela, že tam bude i spát, nebo to byl prostě výraz odevzdanosti. A až potom - když opadlo napětí, které prožila - se rozplakala.

Něco podobného, ale v horší míře, prožíváme jako dospělí. Víckrát jsem byl svědkem toho, že se někdo dostal (nebo postupně dostával) do vážných potíží, ale nikomu blízkému o nich neřekl, trápil se s nimi sám, až dokud to „neprasklo“. To „prasknutí“ pak bylo buď informační, že problém vyšel nějak najevo, nebo zdravotní, třeba kolaps, onemocnění apod. Přitom blízcí lidé pak shodně říkali: „Proč mi o tom neřekl (neřekla)?“ Ti trápící se lidé, i křesťané, jako kdyby zamknuli zámek svého nitra zevnitř. Potom žádný paklíč nepomůže.

Křesťanské je nejen pomoc druhým poskytovat, ale také ji i přijmout. Proto se prosím nikdo nerozpakujte říci si o pomoc a povzbuzujte jiné, aby se rovněž nerozpakovali. Abychom se o prožitých těžkostech přátel nedovídali až podle jejich slz. Nezamykejme své srdce zevnitř!

Pán je vám blízko. Pavel Lukáš