Nevšední slovo pro všední den

PO VZKŘÍŠENÍ KRISTA III

J 20,24-29: Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pána a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili."

  Tomáš  

Mám za to, že Tomášův postoj, neochota uvěřit neuvěřitelnému nebo i tomu, co se nám nějak nezdá, je nám blízká. Od dětství jsme varováni, že lidem nemáme moc důvěřovat, jinak se snadno „spálíme“. Narážím na to taky, když sdílím evangelium. Čemu nás učí dnešní příběh?

Tomáš ten večer nebyl s ostatními, když se jim Pán Ježíš poprvé po vzkříšení ukázal. Ochudil se o jedinečné setkání s Pánem a o požehnání, které při něm ostatní prožili. John Stott k tomu dodává, že je riskantní chodit na bohoslužby nepravidelně. To je pravda. Ale v naší situaci se spíše nemůžeme dočkat, až budeme smět znovu přijít do Archy a prožít společně bohoslužbu.

Udivuje nás však, že Tomáš nevěřil důvěryhodným přátelům, když slyšel: Viděli jsme Pána. Vyjádřil se černobíle: Dokud neuvidím… neuvěřím. Pochyboval, že by to bylo možné. Nejspíš jste se taky setkali se stejnou reakcí lidí, když jim přibližujeme Boží milost, která bez lidských zásluh či nějakých podmínek nabízí skrze Krista přístup k Bohu. Jindy lidé chtějí nějaké důkazy Boží existence a ještě jindy nějakou filozofickou konstrukci, skrze kterou by rozumem pochopili Boha. To jsou neschůdné cesty. Víra nestojí na důkazech či porozumění. Je to Boží dar, který nám umožňuje mít jistotu dokonce o tom, co nevidíme.

O týden později Tomáš dostal druhou šanci na proměňující setkání s Kristem. Ten doslova citoval Tomášovy pochybnosti, aby bylo jasné, že Pán s nimi byl, ať se Tomášův rozhovor s ostatními odehrál kterýkoliv den minulého týdne. A potom Tomášovy pochybnosti pokáral a vyzval ho, ať věří: Nebuď nevěřící, ale věřící. (ČSP) Tomáš Pánovu novou milost přijal snad nejlepším osobním vyznáním: Můj Pána a můj Bůh. A věrně Kristu sloužil až do smrti. Podle tradice zemřel mučednickou smrtí při misii v dnešní Indii. Vyznáváme, náš Pane a Bože, že nám často chybí úplná důvěra v tebe a vědomí, že jsi s námi, se svými dětmi, stále. S otcem posedlého chlapce tě prosíme: Pomoz naší nedověře! A naplňuj nás svým Duchem, abychom mohli sloužit dalším „nevěřícím Tomášům“.

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žid 11,1) 

 Pavel Lukáš