Nevšední slovo pro všední den

Církev bez Ježíše – 1

A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází… Skutky 1,10a, ČEP

Pokud se dokážeme trochu vžít do situace učedníků přímo o svátcích Paschy (židovských Velikonocích), mohli bychom to popsat spíše negativními emocemi – strach, nejistota, úzkost, beznaděj…

Těsně po setkání se vzkříšeným Ježíšem jako údiv, radost, šok.

A těsně po nanebevzetí jako očekávání, naděje, napětí. Co bude bez Ježíše? Církev bez Ježíše – dokážete si to představit? Naštěstí to trvalo jen deset dní. Jen deset dní byla Církev bez Ježíše. Co dělala v tomto mezidobí, než nastaly Letnice?

Ježíšův odchod se stal realitou. Nařídil jim, aby zůstávali v Jeruzalémě a čekali zaslíbení Otcovo (Sk 1,4), ale nikdo z nich si pořádně neuměl představit, jak to bude vypadat.

My někdy také tápeme v podobném stavu. Co v takovém případě dělat? Zkusme si vzít mustr z toho, co dělali apoštolé – nebyli to žádní nadlidé, byli z masa a kostí, jako my, tak si neříkejme – těm se to mluvilo, když se setkávali se vzkříšeným Ježíšem a nakonec byli naplněni Duchem svatým. My to nemáme jinak – to zaslíbení platí všem nám.

Oni zkrátka odešli po nanebevzetí domů a modlili se. Ne každý zvlášť – modlili se společně. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry. (Sk 1,14).

Jsme před svátkem Letnic, kterým si příští týden připomeneme sestoupení Ducha svatého na Zem. Jako sbor jsme prošli karanténou, možná trochu zpohodlněli on-line bohoslužbami, ale Duch Kristův je schopen v nás nastartovat nový zápal. Nebude to však automaticky, bez společných modliteb.

Nebojme se proto, ale jen co to bude zase možné, se společně modleme za to, abychom jako sbor byli sborem učedníků Kristových. Pak zažije i náš sbor svoje Letnice.

Radek Kalenský