CHCI ČINIT DOBRÉ, ALE PŘIDRŽÍ SE MĚ ZLÉ

CHCI ČINIT DOBRÉ, ALE PŘIDRŽÍ SE MĚ ZLÉ

Úvodní ilustrace

Když jsem hledal víru, nechápal jsem, proč tak úžasný křesťan, jakým byl apoštol Pavel, najednou jakoby na chvíli ztrácí naději, když vykřičí své: „Což nevíte, bratří … že nalézám … zákon, když chci činiti dobré, že se mne přídrží zlé?“ (Ř 7,1.21, BK)
Nikdo z nás (a to dokonce ani psychopat) nechce mít nálepku zlého člověka. Přesto náš život je řadou zkušeností, kdy jsme to sice mysleli dobře, ale nějak se to zvrtlo.
Proč to Pán Bůh, když je všemohoucí, nezastaví, proč s tím něco neudělá!
Vždyť by jinak nemusely být na světě války, bída, nemoci…
V mládí jsem si idealisticky myslel, že Pavel tento výkřik míní jen obrazně. Časem jsem však zjistil, že apoštol Pavel mluvil o své (a tudíž i mé) osobní zkušenosti.

Rozporuplná mysl

Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech. (Ř 7,22-23, B21).
Nešlo vždy o nějaký závažný hřích, abych tuto zákonitost na sobě rozpoznával. Stačilo třeba chtít zhubnout. První měsíc šla kila opravdu dolů. Jenže pak mě zradil můj vlastní mozek. On má totiž za úkol dělat vše pro to, abych přežil. Takže po měsíci si řekl – aha, on se chce asi zabít, nebo co, tak to ne – a hned mi začal nabízet něco dobrého k snědku. Ve svém nitru jsem radostně souhlasil s dietou, ale proti tomu se postavil jiný zákon, který byl v mých údech, a já dieta nedieta vyluxoval ledničku.
Pavel ho nazývá zákonem hříchu, který jsme zdědili po Adamovi.
Nebo jiný příklad – vím, že bych se měl víc hýbat. Každý večer si říkám (a radostně s tím souhlasím), že ráno si vezmu Nordic Walking hůlky a vyběhnu ke slepému rameni. A každé ráno mi můj mozek (zákon hříchu) předloží několik variant výmluv, proč bych zrovna dnes nemusel. 

Silná vůle

Možná namítnete – to není žádný zákon hříchu – to je zkrátka jen slabá vůle.
Pak by ovšem na to, abychom se dostali do nebe, stačila jen silná vůle! Pán Bůh si mohl ušetřit narození svého Syna Ježíše Krista do lidské podoby a Ježíš by nemusel umírat na kříži. Zkrátka by stačilo, aby zázračně posílil naši vůli, a bylo by.
To z nás rovnou mohl udělat Boží roboty. Jenže on chtěl mít Boží děti.

Co miluji, to mě motivuje

Příklad z opačného pólu – co máte rádi, to si nemusíte odepírat – jde to samo. Milujete čokoládu? Milujete televizní ovladač? Máte rádi buráky? Rádi se díváte na filmy? Milujete dobré víno? Milujete ________________ (dosaďte si sami)?
Nic z toho, co milujete, vám nedělá potíže, abyste toho dosáhli.
Proč vám tedy dělá problém milovat bližního? Poč nemilujete a nečtete Boží slovo?

Chci činit dobré, ale přidrží se mě zlé.

Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti? (Ř 7,24, ČEP)

Bůh s tím přeci jen něco udělal

„Díky Bohu – on to udělá skrze Ježíše Krista, našeho Pána!“ (Ř 7,25 B21)
Jak? Díky Boží lásce v Kristu Ježíši. Jedině láska přesvědčí člověka, aby něco svobodně udělal. Platí to ve výchově, platí to v křesťanství.
Žádné zákony, žádná pravidla, žádná napomínání nedokáží to, co dokáže Boží láska.
„…důkazem, jak nás Bůh miluje je, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšníky.“ (Ř 5,8 JB)
Bůh sestoupil v Kristu k nám lidem, přijal lidské tělo, aby sám vytrpěl trest za naše hříchy. Takovou oběť v žádném jiném náboženském systému nenajdete.
A i kdyby – v žádném jiném náboženském systému nenajdete, že by jeho ústřední představitel byl vzkříšen do nové přirozenosti.

Hustone – máme problém

Apoštol Pavel o tomto problému mluví jasně, když říká:
„… tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.
Dobrá. Vydal jsem svůj život Kristu, ale zůstal jsem nadále ve svém pozemském těle a stále mám problém, že chci činit dobré, ale přidrží se mě zlé – tak co se změnilo?
My křesťané máme někdy problém přijmout sami sebe ve svém hříšném těle. Myslíme si, že odteď se musíme chovat jako křesťané. Proto tak snadno sklouzáváme k zákonictví a pokryteckému předstírání svatosti. Na této úrovni víry jsme stále v zajetí své tělesnosti a snažíme se stále ještě zapojovat svoji vůli.
To znamená jen jedno – dál budu vězet v paradoxu, že chci činit dobré, ale přidrží se mě zlé, pokud…
… dokud nepochopím, že „… nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří se neřídíme vůlí těla, ale vůlí Ducha, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro slabost těla: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.“ (Ř 7,25-8,4)
Jinými slovy, přijmout Krista do svého života znamená plně se mu vydat, abychom pochopili, že jsme s Kristem zemřeli hříchu, a tedy i sebeobviňování se za hřích. Nemusíme si už tedy na nic hrát, ale znovu a znovu máme možnost povstávat v Kristově Duchu z hříchu jako pták z popela.
Pryč je sebelítost a výmluvy. Už nepoužíváme popel k tomu, abychom sypáním na svoji hlavu ukazovali, jak moc litujeme svého hříchu. Ukazujeme tím jen, že jsme ještě nepochopili, co znamená, že jsme zemřeli hříchu, a co znamená „řídit se vůlí jeho Ducha“.
„Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli. (2 Kor 5,14)
Kdo vydal svůj život Kristu, nemůže nemilovat, protože s tím dostal ohromný dar pro celý život – Ducha Kristova: „… neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5,5)
Ale ani tím náš problém s tím, že chceme činit dobré, ale přidrží se nás zlé, nekončí. Je tu ještě poslední podstatná část Božího řešení, kterému se říká evangelium – Kristus byl vzkříšen.
Toto vzkříšení není jen pouhým historickým faktem, či křesťanskou poučkou. Vzkříšením Krista Bůh lidstvu jednou provždy otevřel horizont věčnosti. Už nemusíme vnímat smysl svého pozemského putování pod úhlem krátkého lidského života od početí do smrti. Bůh nám vzkříšením Krista nastavil náš úhel pohledu na horizont věčnosti.
Co to znamená?
 „Přebývá-li ve vás Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá. (Ř 8,11, B21)
Ano. Budem (a ve víře již jsme) vzkříšeni s Kristem.
Tím dostává naše lidské bytí nový rozměr – přestává nás terorizovat čas a získáváme prostor pro službu Kristu, protože vidíme za horizont věčnosti, začínáme být lidmi naděje. Náš pozemský život najednou dostává nový smysl – pro něco nás tu Pán Bůh chce mít.
Přestáváme se trápit tím, že chci činit dobré, ale přidrží se mě zlé, protože to dobré činí skrze nás sám Kristus svým Duchem. To je „řídit se vůlí Ducha“.
Vydej svůj život Kristu a on tě bezpečně provede tímto životem až za horizont věčnosti. Možná se ptáš spolu se zákoníkem, co mám udělat, abych viděl za horizont věčnosti? (viz Lk 10,25-28)
Ježíš tenkrát odpověděl zákoníkovi a odpovídá i tobě:
„Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a miluj svého bližního jako sám sebe. Dělej to a budeš žít.“