Písní ke společné vděčnosti

Žalm 118 Matouš 21,6-11;42-44

Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audio souborů.

Žalm 118 je radostně-oslavná poexilní liturgická píseň, plná vděčnosti, kterou zpívá komunita Bohem zachráněných, slavících svátek stánků na závěr dlouhé námahy. Píseň je vyvede ze stanů jejich zkušenosti, provede branou vděčnosti a dovede do útrob chrámu k oltáři. Kéž tato píseň dodá rytmus, směr i melodickou linku naší společné vděčnosti.

Je to žalm plný radosti vedoucí k oslavě Boha. Je to žalm poexilní, zasazený do příběhu návratu Izraelců z babylonského zajetí. Jedná se o žalm liturgický. Je složen, aby byl použit při bohoslužbách, jako součást obřadu. Ne jako táboráková píseň. Možná šlo procesí lidí, které vyšlo ze stanů za městem, prošlo bránou až do chrámu k oltáři. Je to píseň plná vděčnosti. Ohlíží se za nebezpečími a obtížemi, které už jsou součástí minulosti. Zpívá ho celá komunita. Patří mezi žalmy, kde se prolínají hlasy různých postav. Ti, kdo jsou v komunitě zpívajících, jsou Bohem zachránění lidé. Neohlíží se pyšně za tím, co dokázali, i když i oni se zajisté namáhali, ale s pokorou přisuzují záchranu Bohu. Zdá se, že slaví svátek stánků. Radostný podzimní svátek, při kterém opakovaně přehrávají putování pouští tím, že se na týden přestěhují do chýší z větví. Čtou knihu Kazatel a připomínají si pomíjivost života a zároveň důležitost radosti. Dlouhé námahy – text má hodně paralel s Nehemiášem 8 – Je to příběh slavnosti, kdy se konečně dostavěly hradby okolo Jeruzaléma. Shromáždili se u brány a slavili svátek stánků, četli a liturgicky si odpovídali. Byli vyzýváni k radosti a k tomu, aby přinesli ratolesti na suky (stany).

Nechám Žalm celý přečíst tentokrát ne jediným čtenářem, ale více čtenáři, aby vynikly navzájem se prolínající hlasy. Bude tu hlas kněze, který vyzývá, sólisty, který vypráví a shromáždění, které odpovídá.

Pojďme se teď podívat detailněji na jednotlivé sloky.
1 Oslavujte Hospodina – je tak dobrý! Jeho láska trvá navěky!
2 Izraeli, jen řekni teď: „Jeho láska trvá navěky!“
3 Dome Áronův, řekni teď: „Jeho láska trvá navěky!“
4 Ctitelé Hospodina, řekněte: „Jeho láska trvá navěky!“

Cílem žalmu je vyvést a vést komunitu lidí k radostné oslavě Boha tady a teď. Rytmus úvodu žalmu je dán slovem teď a ukázáním na určitou skupinu lidí. Izrael – Boží lid / Áronův dome – kněží / ctitelé Hospodina – ještě větší skupina všech, kdo mají bázeň před Bohem, i ten pohan a přistěhovalec s nečistou krví do toho patří. Důvodem je věčně trvající Boží CHESED. To použité slovo je hebrejské. Bývá překládáno jako milosrdenství, ale význam je širší. Může znamenat věrnost, přízeň, milost, vlídnost, dobré činy. Proto někteří překladatelé volí slovo láska, jedná se souhrnně o projevy Boží lásky. Předzpěvák, možná kněz, nás zve k tomu, ať se přidáme k tomuto vyznání. Bůh je dobrý a jeho CHESED věčný. Teď je bohoslužebná příležitost vyjádřit vděčnost. Nechte se do ní pozvat, členové sboru, řekněte teď „jeho láska trvá na věky“ / starší sboru a vedoucí služeb, řekněte teď „jeho láska trvá navěky“ / Všichni, kdo máte bázeň před Bohem, řekněte teď „Jeho láska trvá na věky“.

Píseň plyne dál - přichází na řadu tři sloky, které zpívá sólista. Možná vypráví svůj vlastní příběh, možná zpívá zástupně za lidi spojené příběhy. Možná je to jedno, jestli je to tak nebo tak, každý příběh v sobě obsahuje střípky příběhů druhých. Každá sloka vypráví trochu jiný příběh.

5 Ve svém sevření jsem Hospodina volal, Hospodin vyslyšel a svobodu mi dal.
6 Hospodin je se mnou, nebudu se bát, co by mi mohl člověk udělat!
7 Hospodin je se mnou, je můj pomocník, pád těch, kdo mě nenávidí, uvidím!
8 Lepší je doufat v Hospodina, než spoléhat na člověka.
9 Lepší je doufat v Hospodina, než spoléhat se na mocné.

První sólová sloka vypráví zkušenost o cestě z úzkosti do svobody. Doslova ze sevření na širokou pláň. Kdysi jsem se téměř zasekl v úzké štěrbině v jeskyni, nemohl jsem chvíli ani dopředu ani dozadu. A v tu chvíli mě děsily ty desítky metrů skály nade mnou a každá buňka v mém těle toužila být na volném prostranství. Znáte ten svíravý pocit, musím vypadnout z obchodu, z přeplněné místnosti. Žalmista vzpomíná na něco těžkého, co ho svazovalo a spoutávalo. Byl sevřený a nesvobodný. Nemohl pořádně dýchat, pohybovat se. Volal k Bohu a Bůh mu dal svobodu, volnost, nadechnul se. Nemusí se bát, protože Bůh je s ním, Bůh garantuje pomoc a ne lidé, přestože si lidi k pomoci Bůh použije. Je to i váš příběh? Byli jste vyvedeni v něčem z úzkosti do svobody? Může někdo z vás k tomuto říct Amen?

10 Všichni pohané mě obklíčili – v Hospodinově jménu jsem je porazil.
11 Znovu a znovu mě obklíčili – v Hospodinově jménu jsem je porazil.
12 Jak vosy se na mě sesypali, jak oheň z trní ale uhasli – v Hospodinově jménu jsem je porazil!
13 Doráželi na mě, abych pad, Hospodin je však pomoc má.
14 Má síla, má píseň je Hospodin, to on se stal mým spasením!

Druhá sólová sloka vypráví příběh od nepřátel k vítězství. Obklíčili ho, sevřeli, otravovali jak vosy, ale on je odsekl. Ubránil se a zůstal celý. Co mu pomohlo? Měl svou píseň, která mu dává sílu, a je to píseň o Bohu zachránci. Můžeme zde vidět náznak příběhu Izraelců, kteří obnovují hradby Jeruzaléma, v jedné ruce zednická lžíce a v druhé ruce meč, aby klepli přes prsty nepřátele. Ti okolo nich kroužili jak otravný hmyz. Ale nakonec to vzdali. (Neh 4) Může k tomu někdo říct Amen? Je to i váš příběh?

15 Ze stanů spravedlivých zní píseň vítězná: "Hospodinova pravice mocně zasáhla,
16 Hospodinova pravice je vztyčená, Hospodinova pravice mocně zasáhla!"
17 Neumřu, ale budu žít, vyprávět budu, co Hospodin učinil!
18 Hospodin mě přísně potrestal, smrti mě ale nevydal!

Třetí sólová sloka vypráví o křehkosti a hříšnosti, která se promění v život. Žalmista byl v ohrožení života, uvědomuje si jeho křehkost, už jsem mohl být klidně mrtvý, ale nejsem. Bůh mě potrestal. Ti, kdo komplikují život žalmistovi, nebyli jen „ti druzí“, „zlí nepřátelé“, ale já sám jsem si vysloužil Boží trest. Bůh mě zachránil přede mnou samotným, před plnými důsledky mého hříchu, zmírnil je. Žiji, přestože si to nezasloužím. A žiji pro Boží slávu. Může k této sloce někdo z vás říct své Amen?

To bylo vyprávění sólisty. Bůh ho zachránil v minulosti ze sevření, od nepřátel dokonce od sebe samého a nechal mu život, aby zpíval o Boží slávě. Píseň nás svou melodií unáší dál, ze stanu k bráně.

19 Otevřete mi brány spravedlnosti, ať jimi projdu vzdát Hospodinu dík!
20 Toto je brána Hospodinova, tudy spravedliví projít smí.
21 Ty jsi mě vyslyšel, tobě děkuji, vždyť tys mě zachránil!

Sólista s celým zástupem nyní stojí před branou. Do města, do chrámu. Píseň se změní. Sólista požádá o otevření. Otevřete! Na to odpovídá jiný hlas, hlas strážného, možná kněze, který říká, že „vstoupit smí jen spravedliví“. Proto tu hradby a brány jsou, aby pustily jen některé. Je příchozí spravedlivý? Není. Alespoň to netvrdí, není to argument, který použije. Jak se obhájí? Začne chválit Boha za jeho záchranu. A je vpuštěn. Branami smí projít ti, kteří jsou vděční Bohu. Brány jsou na více místech v Bibli spojeny s chválou. Spravedlivý smí vejít, ne ten, kdo neudělal nic zlého, ale ten, který je vděčný za záchranu. Klíčem ke vstupu je vděčnost, heslem je píseň díků…

A píseň proudí dál, na sólové sloky teď mohutným hlasem, zesíleným údivem, odpovídá celý sbor…

22 Kámen staviteli zavržený stal se kamenem úhelným.
23 Sám Hospodin to učinil a v našich očích je to div.
24 Co se dnes stalo, učinil Hospodin, pojďme se z toho radovat a veselit!

Shromáždění vyjadřuje radostný údiv nad tím, co Bůh udělal. Jsou překvapení a zasažení. Co udělal?

Pustil je dovnitř, ty, kteří byli venku, vyvržení, špinaví od hříchu, křehcí a smrtelní, obklíčení nepřáteli a úzkostní. To oni byli zavrženi ve svém příběhu. Byla chvíle, kdy se cítili jako zavržené odhozené kameny, styděli se, cítili nehodní, pochybovali, hřešili ale teď, teď smí vejít. Zázrak. Možná nepřemýšlí jen individuálně, ale kolektivně, chrám a hradby jsou hotové, toto místo bylo kdysi Bohem zavrženo, zničeno, rozbouráno, nezůstal na kameni kámen, a nyní je v plné slávě obnoveno.

To je ten den – dnešní den je den k radosti – důraz na dnešek, okamžitou a přítomnou radost. SIMCHA – radost, okamžitá, spontánní radost dnešního dne. Zde je odkaz právě na svátek stánků a knihu Kazatel, ve kterém jde o přítomnou radost, tady a teď. Z jídla, pití, manžela, manželky, spánku, západu slunce… Nejde o celkové štěstí, to když se rozhlédnu po životě, tak možná ho nemám tolik, kolik bych chtěl. Ale to nevadí, teď jsem pozván k radosti. Vidím střípek Boží milosti – CHESED. Pojďme mít SIMCHA. Vidíte, celý ten zástup se nechal strhnout pozvat a sami pozvání opakují.

25 Prosím, Hospodine, zachraň nás, prosím, Hospodine, dej nám zdar!
26 Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu!
27 Hospodin je Bůh, on je nám světlem!

Seřaďte průvod s ratolestmi v ruce, vzhůru se vydejte k rohům oltáře!

Vstupují a dál zástup zpívá: zachraň nás = hoši an ah = hosana. A na to slyší žehnající odpověď z úst kněží nebo strážných. Žehnáme vám. Potvrzují, že mohou vejít. Mají s sebou mít palmové ratolesti. A smí dojít až k oltáři. Na místo oběti. Na místo, kde jsou pod Boží ochranou….

28 Ty jsi můj Bůh, tobě vzdám díky, tebe, můj Bože, budu velebit!
29 Oslavujte Hospodina – je tak dobrý! Jeho láska trvá navěky!

Na závěr u oltáře si sólista a kněz zazpívají každý jednu řádku. Sólista chválí Boha a kněz vyzve k vděčnosti ostatní. Vše se tak ukončuje a navrací ke svému počátku, respektive hlavní výzvě: oslavujte Boha velikou vděčností a radostí teď, ne zítra, ne pozítří, ne za týden. Vy kteří jste byli v úzkosti, vy kteří jste byli v křehkosti a hříchu, vy kteří máte nepřátele. Jste zváni. Projít branou k oltáři smí ten kdo chválí za záchranu.

Kéž tato píseň dodá rytmus, směr i melodickou linku naší společné vděčnosti.

Žalm nás učí že

1. Vděčnost má své místo v komunitě při bohoslužbě – NECHTE SE K NÍ VÉST – Vybral jsem tento žalm pro dnešní den, protože přesně vystihuje kontext bohoslužby díkůvzdání. Jste tu před Bohem jako komunita, která se povzbuzuje k vděčnosti. Necháte se unášet písní, střídáte se ve zpěvu i naslouchání, odezvě. Je to potřeba, protože někdy se sami k vděčnosti nepovzbudíme, nevyburcujeme, potřebujeme druhé, aby se nás zeptali: „za co jsi vděčný“, „co ti udělalo radost“, „podívej na krásnou oblohu“, „dotkni se kaštanu, kamene, písku a užij si jen ten dotek“ … naše pozornost bude utíkat k bolesti a hříchu … možná jste tu někteří, pro které není problém se nechat vést k vděčnosti, naladíte se a začnete. Jsou tu ale i lidé kteří se brání, možná mají strach z manipulace, na všechno, co se řekne, hledají hned protiargument, chtějí to vyvážit. Já řeknu buďte vděční a vy hned v hlavě přemýšlíte nad tím, co všechno je špatně a proč bych neměl být vděčný. Nechte se pozvat!

2. Občas máme velké důvody k vděčnosti: Našli bychom veliké společné důvody k vděčnosti, které si jako komunita připomínáme. Sólista nás vedl k vděčnosti za záchranu ze sevření, od nepřátel i od sebe samého. I nás spojily velké důvody k vděčnosti.

3. Důvody k vděčnosti jsou maličké: Riziko společného-komunitního uctívání a společné vděčnosti je to, že v jednom sále mohou být lidé, kteří mají velikou vděčnost, dokončili školu, úspěšně se oženili, vdali, uvěřili, prostě když se teď podívají z nadhledu na svůj život, tak je tam veliká vděčnost. Ale to nejste všichni. Je tu někdo, pro koho takováto veliká vděčnost není možná. Proto žalm slovem SIMCHA ukazuje na mini radost, kterou mohu mít, i když věci nejsou vždy takové jaké bych chtěl. Důraz žalmu je na radost v přítomném okamžiku. Chtěl bych vám to na závěr ilustrovat na jednom novozákonním textu

Žalm 118 má svůj odkaz v jednom z Ježíšových příběhů. Víte kterém? Je to příběh o vjezdu do Jeruzaléma. Aktéři scény přehrávají tento žalm naživo. Zástup komunita lidí mává ratolestmi, udělá průvod a zpívá hosana ho-ši-anah – zachraň nás. Jsou radostní a vděční. Ježíš jde jako jejich zástupce, jako sólista projíždí mezi nimi k bráně. Bránou sice projde, ale kněží, kteří by mu měli žehnat a vítat ho a pustit ho, naopak zakazují lidem, aby to zpívali. A tak místo nich musí lidé sami zpívat „požehnaný, který přichází“. Odmítnou se přidat k vděčnosti, nenechají se pozvat do zpěvu a přehrání žalmu 118. Trucovitě to bojkotují.

Jaké to bylo pro Ježíše, nechal se pozvat k radosti a vděčnosti? Nechal se unášet písní? Měl radost? Možná ano, vždyť říká farizeům, že když budou mlčet lidi, budou zpívat kameny. Přesto ví, že ještě nemá velký důvod k vděčnosti, ještě nedokončil poslání. Čeká ho těžký týden zakončený smrtí. Dojde branou až k oltáři, ale oltář pro něj nebude bezpečím, ale on sám na něm položí svůj život, aby mohl být bezpečím pro ostatní. Může se teď radovat? Ano, možná ale jen právě v oné SIMCHA. Ježíš se mohl radovat asi tak jako student, který si teď užívá chuť večeře, přestože ví, že za dva dny má velikou zkoušku, ale po ní ho teprve čeká pořádná hostina. Nebo jako člověk, který je na procházce a užívá si krásu přírody, přestože ví, že za týden jde na vážnou operaci a pokud se podaří, tak si bude užívat krásu světa dvojnásob.

Naše vděčnost a radost zde na zemi bude vždy pokulhávat, bude mít příchuť utrpení, úzkosti, strachu a smrti. Tóny písně budou často falešné, někdo nebude plnit roli, kterou má. Často se nám žalm 118 nepovede zahrát a vyladit, tak jako se nepovedl tehdy na velikonoce. Budou tu stále ti, kteří budou bojkotovat Boží pozvání k vděčnosti. Přesto můžeme mít z Boží milosti malé radosti. I když bych věděl, že za týden zemřu, mohu se dnes radovat. A jednou, jednou až budeme vzkříšeni, tak si společně tuto píseň zazpíváme. Vstoupíme v průvodu do nového nebeského Jeruzaléma. Veškerá bolest bude přetvořena ve vděčnost. Každý příběh bude sólovou slokou o Boží velikosti. Bránou projdou ti, kteří jsou vděčně překvapení a užaslí nad Boží záchranou. Cože i já zavržený smím! Ano vždyť náš sólista Ježíš šel před námi.

Amen