Káleb a jeho hory
Káleb a jeho hory
Texty: Žalm 92, 14 -16, Iz 40, 30 – 31, Jozue 14, 5 – 15, 4.Mojž. 13, 27 – 33 a kap.14, 6 - 10
Každý si přejeme dlouho žít, ale nikdo nechce být starý. Tento citát i ta úvodní část Ž. 92 naznačují, že dnes to bude o stáří. Omlouvám mladé generaci, ale nebojte, bude to i o vás.
Jedno je jisté, že mladí lidé mají perspektivu a budoucnost před sebou na rozdíl od starší generace, s kterou už se moc nepočítá. Ano tak to platí ve světě. Horší je, když by to mělo platit v církevním společenství. Bible ani náznakem nehovoří nikde o starých lidech jako o odepsaných. Jak jsme to četli v Ž 92? „Ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý…“. Koho že se to slovo týká? To je důležité připomenout: „Těch, kteří jsou zasazeni v domě Hospodinově a kdo rostou v nádvořích našeho Boha“.
Mám rád příběhy hrdinů víry Abrahama a Mojžíše. Jeden v 75 letech, druhý v 80 letech byli povoláni Hospodinem do životní služby. Bohaté příběhy, desítky biblických kapitol vypráví o jejich životních příbězích. Ale je zde ještě jeden starozákonní „stařec“, který doceněn nebyl, málo se o něm mluví, málo o něm bylo napsáno – je to jen několik kapitol, které ho zmiňují. A přece ho stavím vedle těch dvou velikánů. text: Jozue 14, 5 - 15
Z toho přečteného oddílu už víme, že dnes budeme přemýšlet o Kálebovi, jednom z 12 izraelských průzkumníků, kteří byli Mojžíšem vysláni, aby prozkoumali Kennán – zaslíbenou zemi. Tam vlastně jeho příběh začíná a já ještě připomenu několik důležitých veršů, které se týkají právě Káleba a jeho postoje v Kádeš Barne, po návratu těch 12 zvědů.
TXT: 4.Mojž.13, 25 – 33 a 14, 6 – 10 a rozhodnutí Hospodinovo ve verši 24
1) Máme před sebou dvojí vidění téže situace. Těch 10 zvědů vidí ty obry Anákovce a nedobytná města a proto říkají- „jsou silnější než mi, jsme proti nim nepatrní jako kobylky. Vraťme se do Egypta“. Jozue a Káleb říkají: „Ta země je převelice dobrá a bude-li s námi Hospodin uvede nás do ní. Nebojte se lidu té země – sníme je jako chleba. S námi je Hospodin“. Na jedné straně lidský, ustrašený pohled, který přes ty překážky a problémy nevidí Hospodina. Na druhé straně pohled velké víry, který přes ty překážky a problémy spoléhá právě na Hospodina. Většina ještě neznamená, že pravda je na jejich straně, nebo že vítězství je automaticky na straně většiny. Kdo nakonec zvítězil? Ti dva, Káleb a Jozue. Jen oni získali podíl v zaslíbené zemi. Ostatní, kteří se vzbouřili a chtěli se vrátit do Egypta, všichni starší 20 let pomřeli na poušti během toho celkem 40letého putování. Takže - vítězství je na té straně, na které stojí Bůh a člověk mu cele důvěřuje. A výzva pro nás – mít pohled víry (Pohled upřený měj vždy na Pána – píseň)
2) Věk není překážkou tomu, dělat něco pro Pána nebo dokonce bojovat pro Pána. Již jsem se o tom věku zmínil na začátku. Co drželo Káleba při intenzivním životě.? Určitě to byla genetika, zděděná dlouhověkost a vitalita. Ale nejdůležitější byla jeho víra v Boží zaslíbení. Všimli jste si té charakteristiky Káleba, která byla 6x! vyslovena v těch našich dvou textech? Káleb se cele oddal Hospodinu, svému Bohu. To je zlatý text našeho dnešního přemýšlení.
Kdo jiný mohl dostat jako svůj podíl v zemi zaslíbené tu oblast, kterou obývali ti obři Anákovci? Právě náš Káleb. Jednak to území už znal, protože to byl právě on, kdo z té party průzkumníků došel až do toho kraje Anákovců, až do Chebronu (4.M, 13, 25) – ostatní si tam asi netroufli. Z toho nám vyplývá, že Káleb byl velice statečný– nebál se Anákovců, nebál se ani postavit proti všem reptajícím Izraelcům. A znovu připomínám, že nejdůležitější byl ten jeho postoj - byl cele oddán svému Bohu. To je důvod té Boží odměny v podobě dědičného podílu – „byl jiného ducha a cele se mi oddal“ (v. 24)
3) Ještě dvě Kálebovy vlastnosti bych rád podtrhl: on byl trpělivý a poslušný. On mohl po tom Božím rozhodnutí o 40letém putování po poušti klidně předstoupit před Hospodina a žádat o vyjmutí z toho trestu. „Já si to přece nezasloužím, když jsem se tak osvědčil. Ty to přece, Pane, můžeš zařídit, abych se nějak propašoval do té zaslíbené země a zatím si tady užíval těch 40 let pohody, než ostatní lid sem doklopýtá“. Nic takového od něho neslyšíme. Trpělivě jde - horko, žízeň, únava, písek mu skřípe mezi zubama, ale Káleb nereptá, není naštvaný za 40 zbytečně ztracených let. On má upřený pohled dopředu a vzhůru. On svoje společenství - nebo církev a svůj sbor neopustí, ať se děje co se děje. Věří, že získá to zaslíbené dědictví, věří, že to nejlepší ho teprve čeká a jeho trpělivá víra byla také naplněna.
4) To vyznání cele se oddal Hospodinu, svému Bohu, to už není br. a s. o stáří, to je o nás všech. Podobně jako Káleb, tak se zachoval i mladíček David, když vystoupil proti Goliášovi – také obr jako Anákovci a David jde k němu se slovy: „jdu proti tobě ve jménu Hospodina, Boha zástupů“. Nebo ti 3 mladí muži, izraelští zajatci v Babyloně, kteří se nechtějí klanět soše krále babylonského a říkají: „věz králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před tvou zlatou sochou se nepokloníme“. To jsou příklady ne o věku, ale o celém odevzdaní se Pánu Bohu. Vždyť nakonec tu kenánskou zemi dobyli právě ti mladí, kterým v době vzpoury svých otců na poušti bylo maximálně 20 let a ti, kteří se během 40 letého putování na poušti narodili. Ano, mladí tu zemi dobyli, ale v čele stál 85 letý Káleb a 70letý Jozue.
5) Další náš pohled skrze ty pouštní události je pohled do současnosti, pohled na náš sbor. Potřebujeme na té cestě do Zaslíbené země všechny generace – od té starší přes střední až k mládeži a dětem. Potřebujeme jeden druhého - vzájemně se učit, povzbuzovat, podpírat, modlit se za sebe a to je právě úkol pro starší generaci, která už nebude bojovat se zbraní v ruce, nebo nějakou fyzicky náročnou prací. Ale může modlitebním zápasem velice přispět ke společnému Božímu dílu. A jak jsme četli v tom Žalmu 92: „Ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý…“. A především potřebujeme společně tu smělou a statečnou víru jako měl Káleb – cele se oddat Pánu Bohu.
Dnešní heslo JB (mládež!?): Iz 40, 30 – 31 – „Mladíci jsou zemdleni a unaveni, jinoši se potácejí a klopýtají, ale ti, kdo skládají naději v Hospodina nabývají nové síly, vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ S textem toho Ž 92 = krásný vzor křesťana.
6) Káleb tedy úspěšně dobyl tu horu Anákovců i to celé území kolem Chebronu a je si vědom, že to už nedobývá jen pro sebe, ale jako dědictví pro generaci, která přijde po něm. Pro své děti, vnuky a další z pokolení Judova. V další kap. knihy Jozue bychom se dočetli o dceři Káleba, která byla statečná po svém otci, a s odvahou ho žádá o zvláštní svatební dar - o podíl v podobě části dobytého území a o studny, zdroj vod. Statečná a moudrá to žena.
A ten dědičný podíl je přislíben i nám! Není to část nějakého krásného území (pobřeží u moře) nebo krásné pohoří, ale je to podíl v nebeském království. A nevybojoval nám ho nikdo jiný, než Boží Syn. Toto slavné dědictví nám vydobyl PJ na jiné hoře. Byla to Golgata, hora utrpení a bolesti, kde On bojoval ten těžký boj s daleko těžším nepřítelem, nežli byli ti Anákovci. Bojoval se Satanem, ne pro svoji slávu, pro svoji záchranu, ale pro naši záchranu, pro to, abychom se my, hříšníci, stali Božími dětmi, pokud tu jeho oběť příjmem osobně.
V úplném závěru chci připomenout 2 oddíly, kde se apoštol Pavel a Petr zmiňují o tomto dědictví, o našem zápise v nebeském katastru. Pavel v 1.kap. Ef. říká: „Prosím, aby vám náš Otec slávy dal ducha moudrosti a zjevení, abyste viděli, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu.“. A Petr v 1. ep. píše: „Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je zaslíbeno těm, kteří svůj celý život oddali Pánu Ježíši.
Píseň KK 194: Oddej se cele Pánu