Boží rodiče

Rodiče, učitelé a chlapec Ježíš 

Nad tímto příběhem mají vykladači velmi mnoho otázek. Ani autor Lukáš nenaznačuje, jak mu rozumět, proč vybral právě tento příběh z dětství Ježíše. Nezbyde nám, než zkusit se vžít do prožitků aktérů příběhu (pokud budeme schopni) a s pomocí Ducha sv. (J 16,13) vyvodit závěry.

 Rodiče (2/3 textu jsou o nich)

Zákon požadoval, aby dospělí Izraelité přicházeli do chrámu 3x za rok (2M 23,14nn): na Slavnost nekvašených chlebů, Slavnost žní a Slavnost dožínek. Pokud se nemohli účastnit všech (pro vzdálenost, nemoc apod.), tak šli aspoň na paschu – nejdůležitější svátky. V našem příběhu Josef s Marií šli jako každý rok, tentokrát s 12letým Ježíšem, pokud ne s dalšími dětmi (Mt 13,55n). Cesta z Nazareta do Jeruzaléma měřila přes 120 km, trvala 3 až 4 dny. Lidé cestovali v karavanách, ženy a děti kráčely vpředu a udávaly tempo, muži a chlapci je následovali vzadu. Příbuzní či celá vesnice obvykle cestovala společně. Ježíš v 12 letech mohl snadno přebíhat od jedné skupiny ke druhé, aniž by ho někdo postrádal. Josef si mohl myslet, že Ježíš je s Marií a jinými dětmi, zatímco Maria mohla předpokládat, že je s Josefem nebo s příbuznými.

Poznámka: V nešťastných případech se i dnes stává, že někteří křesťané jdou do Božího domu 3x/rok: na Vánoce, Velikonoce a na výroční členské shromáždění. To je hrubé nepochopení.

Autor evangelia píše jakoby samozřejmě, že rodiče berou syna na svátky do chrámu, do sz církve. Dovolím si k tomu předpokládat toto: za spravedlivého byl ve SZ považován ten, kdo bedlivě dodržoval každý Boží příkaz (5M 6,25). Josef byl dle Mt 1,19 spravedlivý, věnoval se tedy jistě i vyučování Ježíše, jak to požadoval Mojžíš v našem prvním čtení (5M 6,7.20-25). V 2M a 5M jsem ten příkaz otcům našel celkem 10x. Dnes jsme v mnoha ohledech jinde. Ovšem úkol křesťanských otců, resp. rodičů trvale (5M 6,7) předávat dětem příběhy, Boží jednání a vůli, jak je popsána v Bibli, nikdo nezměnil. Samozřejmě se živá víra dětem představí také tím, že Boží slovo rodiče usilují žít v činnostech všedních dnů.

Na téma duchovního vedení dětí a konkrétně seznamování dětí s Biblí uslyšíme řadu názorů: to nejde každý den, děti by mohly získat odpor, učí se to v besídce a dorostu, necháme to na dětech, až dospějí. Stejní rodiče ovšem několikrát týdně vozí děti na sportovní trénink, balet, do hudebky, na hodiny AJ. Všecko dobré věci. Rodiče dávají dětem denně jídla a nápoje, ale duchovní stravu ne. Od nejútlejšího věku dětem denně vštěpují zdravotní a jiné návyky a nenechají to až do jejich dospělého věku. Sami rodiče dokáží vynaložit mnoho úsilí, času a prostředků na to, čemu fandí (vědní obor, kultura, turistika). Ano, k tomu, abychom děti seznamovali s biblickými příběhy a s bibl. pohledem na dění kolem nás, s tím, že Boží slovo usilujeme žít, k tomu musíme být fandy Ježíše Krista. Nemluvím teoreticky. Na svých vnoučatech vidím, jak se čtení z Bible a rozhovor o tom může stát pevným bodem např. večerního „rituálu“. Dále vidím, jakou mají schopnost si pamatovat, co se četlo z Bible, jak mnohem menší problém často mají s texty, s kterými my dospělí máme problém. Rodiče, otcové, prosím, posuňte duchovní vedení dětí na jedno z předních míst svého hodnotového žebříčku! Třeba i jinak, než jsem uvedl v příkladu.

 Učitelé v chrámě

Chrámová nádvoří byla místem vyučování. Při židovském vyučování se kladl důraz na diskusi o problémech. Učitelé v chrámě nám dávají jeden dobrý příklad. Oni věděli, že vědí, znali své kvality, že dovedou hluboce přemýšlet a diskutovat o duch.otázkách, i s lidmi na úrovni. A přece jim není zatěžko pravděpodobně hodiny hovořit s klučinou z Nazareta. Není to pro ně ztráta času. Ježíš při otázkách a odpovědích ukázal svou připravenost či průpravu se učit. Stojí za povšimnutí detail (46): malý Ježíš sedí mezi učiteli, ne u jejich nohou, ale jako jeden z nich. Přitom ještě není „bar mikva“ (syn přikázání, odpovědný za zachovávání zákona). Na svůj věk nejen pozorně naslouchal, ale kladl nečekaně hluboké otázky (46) a když dostal otázky od těch odborníků, pak ti nad jeho odpověďmi neskrývali úžas (47 ČSP).

Ačkoli měli všecky předpoklady, zůstali jen u obdivu. Snad si dělali naděje, že v Ježíšovi vyrůstá budoucí mimořádný rabín. Dočkali se aspoň někteří z nich doby o 18 let později, kdy Ježíš veřejně vystoupil? Tak jako mnoho lidí v minulosti i dnes zůstávají někteří – jako tehdejší znalci Písem SZ – jen u obdivu Ježíše. Tedy hodnocení Ježíše, třeba i pozitivního. To je málo. Je třeba ho hledat a setkat se s ním. Jako Nikodém, jako žena z města Sychem, jako rybáři Jakub a Jan, Ondřej a Šimon, úředníci Matouš a Zacheus, nepřítel křesťanů Saul z Tarzu aj.

 Chlapec Ježíš a jeho rodiče

Jen nesnadně se vžíváme do jeho osoby. Neumíme si představit, natož se vžít do „dokonalého v božství a zároveň dokonalého v lidství“ (chalkedonské vyznání víry). Zde ovšem dítě. Hledání Ježíše bylo stresující, s napětím, s úzkostí (ČEP i ČSP). Pak v nádvoří chrámu nežasnou, že jejich dítě sedí mezi učenci a hovoří s nimi. Marie vyslovuje normální máminu výtku: Cos nám to udělal? Snad úplně ignorovala „profesorský sbor“ udivený jejich synem.

Není zapsáno nic, co Ježíš řekl rabínům. Jen to, co odpověděl rodičům – první zachycená slova Spasitele (49): Jak to, že jste mě hledali? Věta ukazuje na Ježíšův názor, že do chrámu měli jít přece nejdříve! Nevěděli jste, že musím být ve věcech svého Otce? Prozrazuje, že Marie a Josef opravdu nevěděli a přitom měli vědět. Co? Že už ve svém útlém věku se jejich synovi jedná především o Boží věci. Kéž by to platilo o naší mládeži! Opak: vedoucí mládeže (dnes kazatel CB) řekl jednou při výročním členském shromáždění výtku: „Rodiče, vy nevíte, čím žijí vaše děti.“

Ještě dvě věci vidíme ve větě: Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?"

1. Ježíš Boha nazval svým Otcem. Vlastně opravil svou matku, která otcem nazvala Josefa. Židé nikdy o Bohu nemluvili tímto způsobem, nýbrž: „náš Otec“, „v nebi“ nebo podobně.

Ježíš už tehdy prožíval svůj zvláštní vztah k Bohu jako k Otci.

2. Ježíš vyjádřil svůj pocit naléhavosti: Nevěděli jste, že musím být ve věcech svého Otce? Tento prvořadý zájem ho zaměstnával. Zdá se, že si už tehdy uvědomoval, že má své zvláštní poslání a že má naplnit Písmo.

50 Ale oni jeho slovu neporozuměli. Josef s Marií nerozuměli! Byla to součást onoho "meče", o kterém se po Ježíšově narození zmiňoval Simeon (L 2,35). Asi k podobným zraněním docházelo i později. Ještě po letech, v době jeho služby, mu jeho rodina nerozuměla (L 8,19-21; J 7,1-5). Ale hledající rodiče (Maria) ztraceného Ježíše přece jen později našli i duchovně. Jak Maria, tak jeho sourozenci v něj uvěřili (Sk 1,14). Tím nám dávají následování hodný příklad. Každý z nás by měl hledat Ježíše jako svého Spasitele. Toto hledání má krásný slib: Kdo hledá, nalézá (Mt 7,7-8).

Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Když se pak o osmnáct let později Ježíš objevil u Jordánu, nebeský Otec o něm mohl říci: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (L 3,22). Bylo by nádherné, kdyby Otec mohl říci něco podobného také o nás!

Vyslání i požehnání: 1Pt 5,8-11