40 dní na poušti
Postní čas, který katolická církev popeleční středou otevírá, uvádí 40 dnů před Velikonocemi. Když byste si dali práci a počítali to, nevychází to na Velikonoce, ale na pondělí před nimi. Důvod to má historický – byly vyjmuty neděle, které nebyly chápány jako postní dny. Pak se dopočítáte na Velikonoční neděli vzkříšení.
Protestantské církve mají s katolickou tradicí předvelikonočního půstu trochu problém právě kvůli nebezpečí určitého formalismu, který z takové tradice kouká.
Ale není to špatné pochopení půstu?
Pán Ježíš sám židovskou formu převrácené postní tradice kritizoval: A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Mt 6,16
Ježíšův půst
Ale vraťme se k našemu textu. Pán Ježíš, když byl pokřtěn, byl veden Duchem svatým na poušť.
Proč? Protože nastal jeho čas, kdy měl veřejně vystoupit. Mezitím byl ten, od kterého byl pokřtěn – Jan Křtitel – uvězněn a Ježíš se přesunul do Galileje pohanů: k lidu, který bydlel v temnotách, aby uviděl veliké světlo, aby se obyvatelům krajiny stínu smrti zaskvělo světlo… (Mt 4,16).
Proč byl tedy Ježíš veden na poušť? Dokonce Duchem svatým... Proč?
Mám za to, aby zakusil v naší lidské kůži to, čím prochází každý z nás, kdo chceme své křesťanství brát vážně.
Čím tedy procházel Ježíš na poušti?
Předně nedostatkem fyzických potřeb, jako je pokrm apod. My někdy zcela samozřejmě počítáme s tím, že nám je Pán Bůh musí přece naplnit! Od toho je to Bůh! Má nás přece rád, stará se o nás – vždyť mu sloužíme!
Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.
Je to laciná milost, kterou nám ďábel začne nabízet nejprve. Chce, abychom si z Pána Boha udělali kouzelného dědečka, který musí naplnit každou naši fyzickou potřebu.
Když neuspěl, zkusil to s dalším pokušením, které číhá na člověka, který se chystá být opravdovým křesťanem – zkusil zmást jeho víru v Boží slovo.
Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‘Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.’
Když ani tady neuspěl, zkusil nejtěžší kalibr – apeloval na touhu člověka po uznání, po lidské slávě, po majetku, po materiálním světě plném krásných a užitečných věcí:
Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“
Jaký byl tedy výsledek čtyřiceti dnů na poušti?
Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.
Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.
Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.
Co plyne z Ježíšova půstu pro nás?
Trefně to vyjádřil Pán Bůh ústy proroka Izajáše (Izajáš 58:5-7, B21):
To že je půst, který se líbí mně? Den, kdy má člověk hladovět? Kdy má jak rákos hlavu naklánět a stlát si pytlem a popelem? Jak můžeš tohle nazývat postem, dnem, který má Hospodin v oblibě? Není snad toto půst, který se líbí mě – uvolnit ty, kdo jsou v krutých okovech, rozvázat ty, kdo vězí v provazech, propustit utlačované jako svobodné, takže každé jho zlomíte? Nemáš se raději s hladovým o chléb podělit, ubohým bezdomovcům svůj dům otevřít? Když vidíš nahého, nemáš jej přiodít, přestat být netečný k vlastním příbuzným?
Jak to tak vypadá, při půstu vůbec nejde v prvé řadě o to hladovět, ani vyzývavě dávat najevo, jaký jsem dobrý křesťan, jak si umím sypat popel na hlavu (odtud popeleční středa), ale jak toužím:
a) předně posloužit těm, kdo jsou kolem nás v okovech hříchu a najít způsob, jak je povzbudit evangeliem, jak jim pomáhat na svobodu, kterou díky svým závislostem na materiálních výhodách tohoto světa ztratili – tedy vidět a hledat ztrápené kolem sebe – nazýváme to misie.
b) posloužit těm, kdo nejprve potřebují nasytit, vyslechnout, povzbudit a pak teprve posloužit evangeliem – říkáme tomu diakonie
c) přestat být netečný k domácím víry – Boží slovo to nazývá „k vlastní krvi“ (ČEP) nebo „k vlastním příbuzným“ (B21), nebo „k vlastnímu tělu a krvi“ (ČSP) – Bible tomu říká láska k bližním.
Dokud je čas, prokazujme dobro všem, a zvláště členům rodiny víry. (Galatským 6,10)
Půst tedy znamená úplně něco jiného, než jen hladovět.
Pravý půst má prověřit naše křesťanství, naši misii, diakonii i vzájemnou lásku.
Ano, začíná to tím, že si při misii, diakonii a vzájemné lásce někdy sáhneme na dno – vyhladovíme fyzicky i mentálně, ale nikdy ne duchovně, protože jinak by to mohlo znamenat, že nežijeme
… z každého slova, které vychází z Božích úst...
… že pokoušíme Pána, svého Boha…
… a že se mu neklaníme a jen jemu nesloužíme…
Služba Pána Ježíše je naší službou – vždyť jsme jeho Tělem
Zřejmě tedy nebyla náhoda, že Duch svatý vyvedl Pána Ježíše na poušť. Stejně jako byl Mojžíš čtyřicet dní na hoře Sion, kde rozmlouval s Pánem Bohem, a nakonec přinesl Desatero, tak i Ježíš nešel na poušť jen tak pro nic za nic hladovět – ale rozmlouvat před začátkem svého poslání s Hospodinem, radit se s ním a připravovat se na to, že při naplňování svého poslání bude možná někdy i trpět fyzickými potřebami, duchovním zmatkem nebo pokušením to vzdát – aby nám mohl přinést milost života věčného.
Pán Ježíš – ač byl Božím Synem – musel prožít tuto poušť pro nás. Aby se mohl stát naším veleknězem, který … na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu, abychom mohli přistoupit směle k trůnu milosti a došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. (Žd 4,15-16)
Zkusme každý hledat nějakou maličkost, kde bychom v příštích 40 dnech před Velikonocemi mohli naplnit toto období pravým půstem – radostnou službou druhým. Mezi slovíčkem musím a chci je totiž velmi malý, ale za to podstatný rozdíl.
Může to být např., že budeme více studovat Boží slovo, nebo že si více všimneme svého bratra či sestry ve shromáždění, nebo že povzbudíme nepatrným slovem ztrápeného kolegu v zaměstnání, nebo že napravíme, že jsme věnovali více času sobě samému než své rodině.
Možná po takovém 40denním půstu zažiješ, že tě také někdo vezme na vysokou horu, ale nebudou to pozlátka světa, která ti bude nabízet, ale … Svaté město, Jeruzalém, sestupující od Boha z nebe a zářící Boží slávou. (Zjevení 21,10-11, B21) – ukáže ti horizont věčnosti – slavnou Velikonoční neděli vzkříšení, ke které se po 40 dnech dopočítáš.